na Blog.cz

Toto magické datum v sobě zahrnuje dvě události. Jednu malou a špatnou, druhou velkou a dobrou.

Tou malou a špatnou je, že se mi zase bohužel nepodařilo najit víkendovou brigádu. Nemají. :-( Já si říkala, že hledání brigády nebude lehký, ale potřebuju ji nutně, tak snad se podaří příští pokus...

Tou podstatnější a lepší událostí byla skupinka u Hanky Fifkové, a taky menší sraz po ní. Pěkně jsme si pokecaly, líbilo se mi to. Poznala jsem nové lidi, zjistila, jak bych chtěla a jak bych nechtěla vypadat. Co mě potěšilo, bylo to, že jsem byla součástí té mladší části skupinky. :-)

Bylo skvělé zase vidět moje dobré kámošky! Sice se s nimi znám relativně krátce, ale jsou fakt fajn. Skvěle jsme pokecaly, jako správná parta holek! :-) Chybělo mi to.

O pár dní později...

... jsem byla opět v Praze. Tentokrát na běžném vyšetření u HF, bez skupinky, + na úvodním, ehm, pohovoru na interně, + na hlasovém vyšetření.

Den před tím jsem odjela ke kámošce do Prahy, abych nemusela ráno brzo vstávat na vlak. Ještě před odjezdem jsem měla další ze série "vysvětlovacích" rozhovorů. Nechci zveřejňovat podrobnosti, snad jen, že staří lidé a lidé s nízkým vzděláním často nic nechápou (co hůř, nenechají si to ani vysvětlit).

Po příjezdu (poprvé jsem jela do Prahy ve tmě :-) ) jsme s kámoškou odjely k ní domů. Tam jsem jí povyprávěla o věcech, co se udály, a hlavně o těch, co mě štvou. Zároveň jsem ji byla inspirací pro konec jejího zatím nejaktuálnějšího článku. Zase jsme pěkně pokecaly, ona mě často dokáže nádherně uklidnit. Bohužel mi to moc dlouho nevydrželo.

Druhý den jsem byla prvně na interním, kde mi dali instrukce, a musím tam ještě tento měsíc zajít do laborky. :-/

U Hanky jsem více méně jen dostala papír z vyšetření od psychologa, a ani se neptejte, co na něm bylo. Neřeknu! Jinak se v podstatě nic moc neřešilo, tak jsem brzy šla "o dům dál".

Ten dům, polikliniku, ve které sídlí specialisté na hlas, jsem po dlouhé procházce našla. Ne že bych se tam od nejbližší stanice metra po chvíli pátrání po zastávce nedostala busem, ale nějak se mi nechtělo. Tu procházku jsem potřebovala, mám své důvody.

Po chvíli obcházení budovy s nyní už bolavýma nohama a hledání toho správného vchodu jsem to konečně našla. Naštěstí jsem měla ještě půl hoďky na odpočinek, jinak bych se do toho 3. patra nevyškrábala. Sestřička i paní doktorka na mě byly moc hodné. Vyšetření proběhlo v pohodě, ne že bych byla nějak extra zdravá, ale to strkání kamery do krku nebylo vůbec nepříjemné. Zato ty záběry, co z toho vznikly, bych dvakrát vidět nemusela...

Co dodat? Snad jen, že už si můžu napsat další omluvenky, protože už mám další 2 termíny, kdy nebudu ve škole. :-)